V neděli jsem potkal anděla. Ne jen tak nějakýho anděla, ale vopravdickýho.
Ráno jsem se šel podívat do katolického kostela, jen tak, jak to tam vypadá. Až mě překvapilo, jak málo lidí tam bylo. Ani ne procento lidí z města. Myslel jsem, že jich bude víc.
A pak jsem šel ještě kousek dál, na procházku. Chodím tam teď docela často, přiznám se. Krásné místo skoro v centru města, pár tisíc metrů pozemku se vzácnými dřevinami, obklopených parkem a vodou. Nechodím tam až tak nezištně, jen pro jeho krásu. To místo je možné snadno přeměnit na pozemek pro dům. Dům, kde by se daly pěstovat růže či ovocné stromy, ve stáji mít koně... To místo je teď totiž na prodej a jen málokdo to ví, snad jen majitelé a realitka.
A jeden štoura, co se od rána do večera hrabe v katastru, územních plánech a inzerátech. Ale za chvilku už to budou vědět všichni. A tak se tam chodím modlit.
A tenhle týden mě čekalo fakt těžké rozhodnutí: Koupit, či nekoupit? Toť otázka.
Připomíná mi to to ten biblický příběh o pokladu v poli: Našel poklad, zjistil jeho hodnotu, vše co měl, prodal a šel koupit celé to pole. Jenže já bych musel prodat všechno co mám a ještě kousek toho, co budu mít až za rok a za dva. Tak jsem se tam modlil: "Bože, tohle je na mě fakt moc. Na to nemám. Jestli mám do toho jít, tak mě nějak povzbuď, ale pořádně, abych poznal, že jsi to byl ty!".
Hmm... Žádná odpověď...
Jdu kolem vody zpátky, pěkně v poklidu, pak do kopečka ke katolickému kostelu. Uprostřed křižovatky stojí vozíček a na něm sedí starší pán.
"Dobrý den!" zdravím ho na dálku.
"Dobrý den!" odpoví on. Přejdu kolem něj a pokračuju dál.
"To je dneska ale chladno!" ozve se najednou za mými zády. Otočím se. To byl ten pán na vozíčku.
"Ale ne, včera to bylo horší" odpovídám.
Poslední dobou si zvykám, že se se mnou dávají na ulici do hovoru jen-tak lidi kolem padesátky. Asi už jim připadám vhodný objekt na rozhovor.
"Mohl byste mi trošičku pomoct?" říká. No, jakpakby ne, pomáhat mě baví asi ze všeho nejvíc. "Já jsem Martin" představil se. Představuju se taky. Martin má na klíně pumpičku Favorit, potřebuje nafouknout kolečka u vozíku. A tak nafukuju jedno po druhém a povídáme, o dětech, o životě, jak se dostal na vozík, co já tady dělám tak poránu, kde jsme kdo bydlel a tak. Zmínil jsem se mu i o tom pozemku. Martin byl celý život zedník a na vozíčku je díky roztroušené skleróze.
Půlhodina uběhne jako nic, Martin se musí vrátit. Jdu s ním cestou až k domu, ve dveřích se loučíme. Podává mi ruku a podívá se mi do očí: "Jo, a ten pozemek, ten musíš určitě koupit. Vzpomeň si na svoje děti - nemáš jinou šanci!". Otáčí se, projíždí k výtahu a já za ním nevěřícně hledím. Odpověď, kterou jsem lovil kde se dalo přišla až tak najednou.
Sbírám odvahu se jít do toho domu podívat. Za tu chvilku mi Martin přirostl k srdci.
Ale co když tam v tom čtvrtém patře hned vedle výtahu žádný Martin na vozíčku nebydlí? :-)