AAA
Dějství první, listopad 1987, lavička na Karlově náměstí, asi sedm večer
Sedíme s Maruškou na takovým klasickým randeti, povídáme a koukáme na hvězdičky. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, vyloupl se ze tmy člověk.
“Dobrý večer,” začal “můžu se vás na něco zeptat ?”.
“Ale jo, samozřejmě.”
“Věříte Bohu ?”
“Jo věříme v Boha.” Bodejť že věříme v Boha. Co bysme asi tak mohli dělat jinýho v takový chvíli. Trošku ho to vyvedlo z míry.
“A jste spasený ?” pěkná otázka.
“No … Jak se to vezme ?”
A tak jsme pokračovali v rozhovoru, pochopil jsem, že se asi jedná o nějakého charismatika. O těch už jsem věděl svý – při motlitbě zvedaj ruce, a věřej, že apoštolové ještě neumřeli. Centrum mají někde v Anglii, jsou vocamcaď všichni řízený. Zkrátka hrozný. Bibli chudák sotva znal, jen jí vytáh, už jsem se na něm vozil. Moc toho s námi nepořídil, zato já jsem si zaperlil, Maruška jen koukala.
Dějství druhé, leden 1989, chata Špičák na Šumavě, okolo půl třetí ráno
“Buďte už zticha, to se nedá vydržet !”
Neměl pravdu, všichni to vydrželi až do teď. Leželi jsme potmě na posteli, čučeli do stropu a probírali s Jindrou a Milošem všechno možný, od Hořických trubiček po atomovou elektrárnu. Ale takovou tenounkou nití, která se táhla celým naším rozhovorem byla existence nějakého boha a víra v ní.
Jindrovy rodiče po osmašedesátým vyhodili ze strany - Jindra byl hodně zarytý komunista a za ty dva roky co jsem ho znal, jen o trochu povylez ze země. Miloš byl šťoural, když mu došla trpělivost, nahodil jiný téma.
Mému dědovi ukradla vláda našeho lidu veškerý majetek, stejně jako několika miliónům dalších. Alespoň ho ale nechala přežít v jeho vlastním domě. Já jsem byl tedy stejně zarytý na druhou stranu, a za tu dobu co jsme se s Jindrou znali jsem nepovylez ani o kousek.
S Jindrou a Milošem jsme dohromady bydleli na kolejích.
Dějství třetí, prosinec 1989, taneční zábava v Bernarticích
Křesťanské společenství (tak se tenkrát jmenovala některá katolická společenství mladých, neplést s KS, ty tenkrát ještě neexistovaly) si udělalo taneční zábavu. Nakoupili jsme brambůrky, tyčinky, limonádu a slabší ve víře sem tam nějaký to štěně. A pozvali si podobně založené lidi z Pardubic. Ono z domácích se někdy blbě vybírá, když člověk nevidí ty cizí.
Přijela pěkná parta a posedala si na druhé straně sálu. Zábava se hezky rozjela, ale všichni byli trochu nesmělí, tak se domácí a cizí zas až tak moc nemíchali.
V rohu cizích seděla zvláštní mrňavá holčina, děsně zmalovaná, jak obrázek. Nedalo se poznat, jestli je víc červený nebo modrý. Neseděla do té ostatní vysmáté společnosti. Měsíček otočenej koutkama dolu, na všechny a na všechno okolo se mračila.
Tak nějak mě něco napadlo, a už jsem to nemohl setřást. Šel jsem teda za ní.
“Ahoj, pojď si se mnou zatancovat.”
“Hmblble…” Měsíček se nezměnil, ale vypadalo to jako souhlas, protože se zvedala. Zhrozil jsem se, nebyla mi ani po prsa, tak malou holku jsem snad ještě neviděl. Šli jsme teda tancovat.
“Já jsem Tonda, jak se jmenuješ ty ?” Klasickej džentlmann, když dáma dlouho nehovoří, zkusím to sám.
“Zksdf..” Řekla. Přes ten kravál jsem tomu mumlání vůbec nerozuměl.
Pak jsme si přeci jen trochu popovídali, zjistil jsem, že je z Pardubic - kdo by se tomu divil.
Dějství čtvrté, leden 1990, kolej Strahov, někdy před večeří
“V limitních případech nemůžeš počítat s entropií jako se spojitou funkcí.” rezolutně uzavřel Jindra. Milouš si pozval na pokoj holku, a tak byl Jindra vyražen – kam jinam – ke mně. Od toho Špičáku ale ze země moc nevylez.
Jojo, entropie, relativita, pravděpodobnost, naše oblíbená témata. Ještě tak ty hořický trubičky. A silová pole. Jeden génius se kdysi dávno pokoušel vytvořit teorii univerzálního silového pole. Marně se snažil, tuhle teorii jsme dokonale vyvrátili a navrhli místo ní teorii neomezeného množství polí. První silové pole nazvali Miloš a Jindra z úcty k jeho objeviteli Cizincovo hliněné pole. To bylo ještě klasické samostatné pole. Modifikací rovnic vznikaly pak desítky dalších, a dvojice i čtveřice polí.
Viděli jsme, že tyhle pole zatim neexistují. Sháněli jsme někoho, kdo by nám je na zakázku vyrobil. A kdo vyrobil už ty tři existující. Mě tam samozřejmě sednul Bůh. Jindrovi samozřejmě ne.
A v tom se otevřely dveře a v nich stála hezounká drobounká holka, byla mi nějak povědomá. Šklebila se na nás a řekla : “Ahoj, já jsem Zuzka, hledám Honzu Nemluvku, co by měl bydlet tady vedle. Nevíte kde je ?”
“Ne, nevíme, neříkal že někam jde. Ale myslím, že by tu měl být za chvilku.”
“To je smůla, …” Stála tam a koukala na mně “My se přece odněkud známe ?” No bodejť, já jsem minule nebyl tak zmalovanej, proto mě poznala. Teď jsem si vzpomněl taky.
“Jo viděli jsme se na zábavě v Bernarticích !” Jindra na nás vykuleně koukal, já jsem s holkama nikdy moc neměl. Aby mě nějaká poznala, to se snad ještě nestalo. A to jsem docela hezkej :-).
“Jé no to je skvělý ! Tak to nevadí, že tu nemluvka není, já se zastavím na chvilku s vámi, můžu ?” Kdež by čekala na souhlas. A začala :
“Představte si, co se mi stalo : Ježíš mě zachránil, úplně změnil můj život. Ježíš mi odpustil hříchy ! On může odpouštět hříchy a uzdravovat i dneska, Ježíš je živý !” A začala líčit, co se jí stalo. Jak trpěla nemocí, jak k ní přišli nějací lidi a řekli jí evangelium, jak vyznala svoje hříchy a dala život Ježíši. Jak se nechala pokřtít, jak chodí do církve, a jak je to všechno úžasný.
A že jsou v Praze evangelizace, na kterých káže, uzdravuje a prorokuje nějaká evangelistka, co sem přijela odněkud z děsně daleka, a že se můžeme jít taky podívat.
A jak jí taky Ježíš uzdravil. Stejnou nemoc, jakou jsem trpěl dlouhou dobu já – neodpuštění a deprese. Taková nespravedlnost. Já věřím, až se ze mě kouří a nic. Chvilku jsem se na nic nezmoh.
“Ježíš je teď živý, Ježíš mi odpustil všechny hříchy ! Jeho krev tekla, abych byla čistá ode všech hříchů. V bibli je napsáno, že i když naše hříchy budou jako šarlat, tak Bůh je vybělí jako sníh ! A tohle všechno je tu teď pro tebe, stačí se pro Ježíše rozhodnout !” Nějak moc Ježíšů najednou. Začala mi po nich naskakovat vyrážka. Jindra jen bezmocně koukal, tohle bylo mimo všechnu entropii.
“Já si můžu dojít do zpovědnice, řeknu tam svoje hříchy, a farář mi je odpustí !” Konečně jsem se zmoh na něco alespoň trochu logického.
“To nemůžeš takhle říct. Jak může někdo odpouštět jen-tak cizí hříchy ?”
“No je to přece napsaný v bibli : komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu budou zadrženy. Podle toho je to přece jasný !”
Zuzka protočila panenky a zvedla ruce : “Ty jeden náboženskej démone, vypadni z téhle místnosti, tady nemáš co dělat, já jsem Boží dítě, a tohle místo je pod mojí autoritou. A já ti ve jménu Ježíše zakazuju ovlivňovat mi tady lidi !!”
A pokračovala “Ale tohle je přece hlavně o tvým odpuštění, aby ty’s měl moc odpuštět. A já ti říkám, že to funguje, Ježíš ti dá moc odpustit jakýkoliv hřích, Ježíš za tebe umřel a vstal z mrtvých, proto to může teď udělat !”
Rozhovor už se potom nesl v míň bojovném duchu, krystalizovaly se dva nepřátelské tábory. Probírali jsme různý témata, pokoj, radost, moc, uzdravení, spravedlnost, sem tam nějaký dějiny, a já sem s hrůzou zjistil, že Jindra má mnohem víc společného se Zuzkou než se mnou. Však ono se tenkrát třeba o inkvizici, křižáckých válkách, Janu Husovi a vůbec o křesťanských dějinách nemluvilo v katolické církvi tak jako teď.
Zuzka odešla, po ní zůstalo prázdno, už nebylo moc o čem povídat. Entropie uzavřených entit se k tomuhle tématu trochu nehodila.
Dějství páté, několik dnů poté, nějakou dobu trvající, na Strahově
Jindra se mi tak nějak vyhýbá. Našim oblíbeným tématům je konec. Miloš mi řekl, že Jindra je nějakej divnej. Furt si čte bibli, a chodí každej večer někam pryč. “Aha, ” řekl jsem si “už je to tady, vymývání mozků”. Jindra mi řekl, že uvěřil Zuzce a Ježíši. Že Zuzka měla pravdu, Ježíš žije. Že funguje, to co říkala. Asi měl ostych se k tomu přiznat.
Dějství šesté, únor 1990, roztřískaná počmáraná nádražácká budova na Budějovické
Jindra mě vzal “do církve”. Tak nějak jsem si to přesně představoval. Přišli jsme ke dveřím (tedy ani jsem si nevšiml, jestli tam jsou dveře). Stál tam kordón vítačů, smáli se od ucha k uchu :
“Ahoj, jak se máš ? Seš spasenej ?” Klasická otázka, ale mě ještě pořád vytáčela. Když se mně na to ptal ten šestej, začal jsem pomalu přemýšlet, co tím vlastně myslí.
Ale to už jsme byli uvnitř. To bylo pošušnáníčko pro moje očička, tak jsem si to ani zdaleka nepředstavoval, místnost tak pro 150 lidí narvaná k prasknutí. Lidi seděli na parapetech, na zemi, na pódiu. Dusno. Jak stvořený k davovýmu šílenství, vymývání mozků, manipulaci s city a sektářským orgiím.
Zuzka nám držela fleka ve druhý řadě, takže jsme nemuseli sedět na zemi. Stěží jsme se k ní protlačili. Na pódiu hrála holka na kytaru, pořád dokola jednu písničku “Je dokonáno, Ježíš je vítěz …”. Potichu. Seděli jsme pár minut a povídali.
Někdo přišel na pódium, přivítal nás a ta holka začala hrát nahlas. Všichni začali zpívat jak o život (alespoň mě to tak tenkrát připadalo), samozřejmě si stoupli a natáhli ruce nahoru. “To jsou ti charismatici” blesklo mi hlavou, ale teď už bych domu nešel, byl jsem zvědavej, co bude. Navíc bych se přes lidi ani ven nedostal. Až později jsem se dověděl, že to charismatici nebyli, ale mě v tý době bylo všechno jasný – zvedali ruce, jsou to charismatici.
Při šesté písničce jsem se oddal své oblíbené kostelní zábavě z dětství – začal jsem počítal lidi. Šlo to hůř než zamlada, bylo jich tam přes třista a navíc se všichni hejbali. Dohráli a na pódium vletěl zrzavej člověk a hlasem jak po osmym pivu a začal vykřikovat svoje kázání.
Bylo mi divný, to kázání. Skoro všechno co říkal, jsem už mockrát slyšel. V kostele. Tady lidi poslouchali, div jim oči z důlků nevypadly, takový samozřejmosti. Každou chvilku dvacet-třicet lidí řeklo nebo zařvalo Amen, případně halelujah. Co na tom ti lidi maj ? A proč neříkaj Aleluja ? Přemýšlel jsem nad tím co slyším, bylo to stejné ? Skoro, začal jsem slyšet spoustu věcí, které nikdy předtím ne. A taky bylo z pódia víc slyšet “ty”, z kazatelny bylo naopak víc slyšet “oni”. Ale než mě to pořádně začalo vrtat hlavou, už byl konec a šli jsme domů.
“Jak se ti to líbilo ?” Ptali se s jiskřičkou v očích Jindra a Zuzka.
“Moc !” Odpověděl jsem jim se stejnou jiskřičkou a myslel si svoje.
Dějství sedmé, červen 1990, velká evangelizace na zimním stadiónu
Farář našeho společenství měl “krizi identity” či jak to nazvat. Bible tomu říká “Není dobře člověku samotnému” a ví o čem mluví. A tak jsem tomu faráři tak trochu nabídl samotu svojí. Zkoušky jsem měl hotový na konci května, a co s načatým červnem ? Tak jsme seděli hodiny dny a týdny na faře a kecali. A jezdili, zařizovali, opravovali, sloužili. Teda já jsem jen seděl, farář zařizoval, opravoval a sloužil. Měl jsem možnost malinko nahlídnout co takový vesnický farář dělá, co ho trápí a z čeho se raduje.
A tak mě taky vzal na evangelizaci. Na ní byl evangelista, evangelistu jsem sice ještě v životě neviděl, ale už jsem viděl pastýře, a taky jsem věděl, že existují evangelistky, takže jsem mohl machrovat. Pan farář neviděl nic. Tentokrát to byli vopravdoví charismatici, konečně jsem měl to štěstí se s nima potkat. 15000 lidí na jednom stadiónu, davová psychóza, manipulace, bylo mi to všechno jasný. Byl jsem nad věcí.
Navíc ten evangelista říkal skoro totéž co ten předchozí pastýř, na co to ty lidi tak opakujou ? A uzdravoval, no to byla habaďúra, mohl jsem se jenom smát. Všechny ty uzdravení bych uměl taky mít dost komparsu a být co k čemu.
Dějství osmé, silvestr 1990, kolej Strahov
Deprese a samota se totálně stupňujou. Mně nikdo nemá rád, se mnou si nikdo nechce hrát. Byl jsem s naším KS v Praze, a oni mě zapomněli. Prostě zapomněli. Ani můj bratr si nevšiml, že chybím.
Naštvanej jdu na koleje. Jindra má návštěvu. Určitě dámskou. To se mu to má návštěvy, když je spasenej.
Už mám všeho dost. Na co je mi vlastně ten život ? Ty Bože jeden, co sis to na mně vymyslel za past ! Není úniku. Kdyby tak alespoň měli pravdu ty Jehovisti, a dalo se přestat existovat.
Čtyři odpoledne, jdu spát. První silvestr, kterej jsem kdy prospal.
Dějství deváté, pátek 22 února 1991, křesťanské společenství v Bernarticích, asi sedm večer
Už mám všeho dost. Na co je mi vlastně ten život ? Co s ním udělám? Žít se ho bojím, skočit z mostu taky. Ještě bych udělal ostudu rodičům a navíc jsem pěknej posera.
Máme se modlit. Dneska není kolečko, tak to je klídek, alespoň si nemusím nic vymejšlet.
Dlouhou dobu je ticho, nikdo se nemodlí.
Na co je vlastně ten život ?
Pořád je ticho.
Stejně mi není na nic. Je to jen vopruz.
Konečně. Někdo se modlí.
Sedím a koukám se do gauče. Vzpomněl jsem si na ten rozhovor :
“Seš spasenej?” zeptala se Zuzka
“Ne.” Odpověděl v klidu Jindra.
“No asi jo, půjdu do očistce, pak do nebe.” Já na to.
“Proč si to myslíš, jak to víš?”
“Je to napsaný v bibli.”
“To by mě teda zajímalo kde!”
“No dyť tys přece říkala, že Ježíš za nás umřel!”
“No a vyznals to někdy, že za tebe umřel, že mu patří tvůj život?”
…
“Komu vlastně patří tvůj život ?” zeptala se Zuzka
“Nevím, asi Bohu?” to jsem fakt nevěděl.
“Nemůže patřit Bohu, když ti ho dal!” jo, to vypadá logicky.
“Tak mně?”
Divný věci. Ten někdo už se domodlil a je zas ticho. Mě patří ten život. A na co je mi vlastně? Co by mohlo změnit jedno takový vyznání? Na co to je? Dyť to všechno dávno vím, na co to vyznávat? Proč se mi připomínaj takovýhle voloviny.
Chce se mi brečet, všechno je stejně nanic. Co můžu ztratit. Je to lepší než hledat nějakej most. Navíc pohodlnější.
Začal jsem se modlit. Sám od sebe, nebo z donucení? Těžko říct. Byla to volba mezi hnusem a krásou. Mezi skokem z mostu a spasením. A já pořád odmítal věřit, že to spasení je pravda. Ale byla to volba.
“Pane Ježíši, prosím tě smiluj se nade mnou. Ten život, kterej mám, je mi stejně nanic a já ti ho dávám, abys ty v něm mohl vládnout. Věřím, že jsi za mně umřel, a děkuju ti za to.” A ještě mnoha jinými slovy jsem se takhle modlil, a řval jsem u toho jak malej Jarda. A lidi koukali, nevěděli, co se děje, myslím že brečet při motlitbě ještě nikoho neviděli. Ani nevím, jestli se to smí. Až jsem se domodlil.
Dějství desáté, sobota 23 února 1991 a ještě dlouho potom.
Divné to věci dnes dějou se – mám v srdci pokoj. Depresi vystřídal pokoj. Ono to snad funguje ???!!!
…
A napsal bych toho ještě tolik, že by to nepřečetli už ani ti, co to vydrželi až sem.