Na tuhle chvíli jsem se těšil pěkných pár dnů.

  Když jsme se před měsícem rozhodli, že temno jen trošku umravníme a pustíme do zahrady kousek světla, byl výsledek celé akce velmi, velmi sporný. Pár týdnů koukání na pahýly a nedávná zkušenost s ohnivou pecí mě dovědla k jednoznačnému rozhodnutí zbavit se temna jednou pro vždy a zahradu od něj vyčistit. Otázka byla jen jak daleko zajdeme.

  Nejřív jsem přemýšlel, že uřežu tůje rovnou u kořenů a zbytek pak nechám vyhrábnout bagrem. Už jsem si představoval to krásné vrčení a haldu čestvých žlutých pilin, ale trochu mě zchladila představa shánění bagristy. V tom se mi v hlavě uhnízdila myšlenka ještě o kousek povzbudivější, než pomyšlení na vrčení pily.  

  Sehnal jsem pořádný silonový provaz, co by měl absorbovat tahový ráz, trochu rozmyslel, jak to provedu a vyrazil na věc. Omotal jsem provaz okolo vršku pahýlu a druhý konec přivázal k autu na cestě. Šlápnul jsem na plyn, trochu cuknul, pak ještě párkrát a tůje byla venku.

  Super zábava. To je mnohem, mnohem lepší, než s motorovkou.

  Překvapilo mne, jak málo stačilo. Brali jsme pak jednu tůji za druhou, zjistil jsem, že jejich kořeny jsou docela slaboučké a v půdě vůbec nedrží, přesto, že jako stromy rostou neuvěřitelně rychle do obrovské výšky a vypadají mohutně. Pomalu, ale jistě se nám odkrýval výhled na ulici a lidem z ulice výhled k nám. Prostor, který se před námi otevřel, mě udivoval.

  Odpoledne jsme ještě srovnali díry po kořenech a ručně vytrhali jejich zbytky. V podvečer jsem se podíval z okna na ten neuvěřitelě krásný, čistý prostor, který dával tolik možností k rozletu a trochu jsem se divil, proč jsme vlastně do té temnoty takovou dobu koukali.