Minulý týden jsme pomáhali tetě se stěhováním. Stěhovala se z bytu, ve kterém pětatřicet let bydlela se svým manželem, kde vychovala dvě děti, kde byl její život. Z bytu, ze kterého jí bývalý manžel vyhodil. Stáli jsme tam s ní a bezmocně koukali, jak probírá staré věci, které desítky let ležely na jednom místě a přemítá, co ještě vyhodit a co si vzít. Nechtěla vyhodit skoro nic, alespoň to někomu dát. Oblečení, manželovy obleky, police, skříně, hračky, boty, povlečení, deky, ...

   Všechno, všechno, všechno, co člověk za život nastřádá.

   Byly tam i dvě bedny s knihami, jedna na vyhození, jedna ještě ne. V té první jsem zahlédnul i Knihu života. Když to teta viděla, stydlivě jí přikryla.

   A já jsem vzpomínal: byl jeden čas, kdy se teta občas objevila v církvi. Ptala se, prožívala osobní věci s Bohem. Pak chodit přestávala, moc jsme nevěděli proč. Rozváděli se, strejdu tak nějak ulovila mladší. No, on se tedy moc nebránil, když už jsme u toho. Lehce vyměnil stárnoucí padesátnici za mladou dvacítku.

   S tou dvacítkou se teta jednou v církvi potkala. Myslím, že to bylo naposled, co tam byla. Přemýšlím, co si asi z církve odnesla: Pár hezkých zážitků s usměvavými, milými slaďoučkými lidičkami, setkání s Bohem, nebo ten hořký pocit prohry s mnohem mladší? Ta kniha života mezi odpadky mi to připoměla. Tak nějak ujasnila, co už jsem tušil.

   Znovu si říkám, k čemu se vlastně hodí sůl, když ztratí slanost?