Píše se rok 1999 a po celé zemi se promítá v kinech film Ježíš. I v Nymburce se pár lidí s KS odhodlalo uspořádat promítání. Do sálu přijde asi třicet lidí, před ně předstoupí nesmělý člověk, který před lidmi říkal naposled básničku ve škole a uvede film, řekne pár slov o církvi.

   Na kraji v levé řadě sedí nenápadný človíček. Je trochu nesvůj, protože je trošku tmavší, než všichni ostatní. Ale pěkně ho tu přijali, tak šel dál. Říkejme mu třeba Marian. Proběhne celý film a na konci filmu se Marian modlí podle slov na plátně. Odevzdá svůj život Ježíši.

   Mariana jsem pak potkal až po pár letech. Z kina si ho nepamatuju, i když jsem tam taky tenkrát byl. První vzpomínka je z doby, kdy k nám zazvonil na zvonek.

   "Ahoj. Říkali mi, že máte nějakou práci, neměli byste něco pro mě?"

   O něčem jsem uvažoval, ale práci jsem neměl. Odmítl jsem ho. Přišel pak ještě několikrát. Co si pomatuju byl ten zvláštní kontrast: Tmavý, ramenatý člověk, tmavé brýle, bílý oblek, perfektní polobotky a k tomu zvláštní a pokorný hlas. Pak jsem si Mariana několikrát všimnul po městě. Pokaždé jsem ho viděl s kárkou. Tu na ní byla pračka, tu bojler nebo zbytek plotu. Pracoval jsem s jinými lidmi, ale tak nějak jsem měl Mariana v srdci.
   
   Přišel čas a měl jsem i tu práci. Pracovali jsme s Marianem několik týdnů, někdy dělal sám, někdy se mnou. Asi na stavbě působilo trochu zvláštně, když tam byl s klíči trošku tmavší "mafián", ale vždycky to u řemeslníků prošlo. Pracoval dobře, jen měla jeho práce jednu menší vadu - vůbec nic neuměl. Snad jen když dostal do ruky krumpáč, lopatu nebo sbíječku, hrály jeho ruce jak na koncertě.


   Dostali jsme se i k tomu jak uvěřil.
   "Víš, já jsem to měl těžký" říkal. "Celý život jsem jen kradl. Jenže pak jsem šel na ten film a něco se se mnou stalo, změnilo. Nic jsem dál sice nědělal, ale už jsem tak dál nemohl žít. Seděli jsme jsme jednou večer se ženou:

   'Co budeme dělat, když uvěříme? To už nebudeme moc krást!'

   Těžká věc. Co dáme dítěti, když už neukradnu?"


   Zajímavá slova. Pro většinu z nás křesťanů nebylo tak těžké uvěřit, vlastně jsme o nic nepřišli, často jen "sami o sebe" a to kolikrát nebylo ani o co stát. Marianovo rozhodnutí bylo o kus těžší. Ale udělali ho. Neslyšeli zrovna moc čisté slovo Boží, a tak si mysleli, že už je hotovo. Jenže byli sotva tak na začátku.

   Bavili jsme se pak o všem možném i nemožném. O dětech, o církvi, o lidech, o penězích, o práci a o Bohu, o desátcích a Boží moci a tak pořád dokola.

   "Víš, já bych chtěl kluka vychovávat tak jako vy bílí, ne jako ti naši. Líbí se mi, že jsou vaše děti hezky vychovaný." Zvláštní věty, které nikdy nezapomenu. Jsou lidi, co si myslí, že chce někdo žít ve špíně, smradu, nedostatku, v odvržení. Kupodivu to tak není.


   Dodělali jsme práci a s Marianem už jsem se viděl méně. Občas přišel na návštevu, občas jsem ho potkal ve městě. Až jednou se ozval zvonek a ve dveřích se objevila jeho manželka. Ani jsem jí vlastně pořádně neznal, jen trochu od vidění.

   "Dobrý den. Víte, co se nám stalo? Vypnuli nám eletriku. Marián o tom neví, asi by ani nechtěl, abych sem šla"

   A vyprávěla - celá léta měli volty připojený načerno. Někde v zemi nařízli kabel, připojili barák, vařili a svítili. Přece z těch dávek nebudou platit, když na to nemají. Jenže sklapla klec - přijeli "černí šerifové" i se zbraněma, odřízli kabely, vyfotili všechny spotřebiče, přívody a tak. Určitě tam ofotili i tu zásuvku, co jsem Marianovi dělal na sporák jen pár dní předtím.

   "Já jsem mu říkala, aby vám to řekl, že to máme načerno, když jste tam byl!"

   Tu instalaci jsem obdivoval. Byla jedna z nejkurioznějších, co jsem viděl. Když zapli sporák, padal jim jistič (protože to byla jen desítka). Tak vedle něj přilepili izolačkou ještě jednu desítku a zapojili jí paralelně. A kupodivu, to už sporák uneslo...

   Marián vzal vypnutou eletriku srdnatě. Byl z toho v šoku, trochu z toho, že nemůžou vařit, taky ta pračka, co jsme přivezli jen před pár dny, jim byla k ničemu. Nejvíc asi z toho, že to vyšlo najevo. Nějak mu nedošlo, že v živé církvi věci vyjdou najevo.

   První o co se zajímal, bylo to, jestli by se někde nedala sehnat televize na baterku. Aby se mohli koukat. V tu chvíli mi došlo, jak malý kus cesty jsme ušli a jak dlouuuuhý kus nás ještě čeká. Nejradši bych ho zabil, ale Bůh mi řekl, že mám ještě počkat ;-) Chtěl jsem to s ním řešit, ale než jsem to stihnul, byl Bůh rychlejší. (To se mi někdy stává, vám ne?)


   S elektrikou neplatili ani vodu. Teda platili, ale tak nějak napůl, nebo načtvrt, jak to zrovna vyšlo, když něco zbylo po nákupech DVD přehrávačů, doplňků do auta, půjčování kazet či kupování hraček dětem. A tu vodu jim zavřeli.

   Už jsem nějak nemusel vysvětlovat, že televize na baterky není to první, co musí bez elektriky mít. Nebylo to potřeba, priority se mu začaly srovnávat samy.


   "Už _zase_ pracuje?" ozvalo se s údivem na chodbě. Tuhle větu slyším poslední dobou dost často. Marián přišel na návštěvu. Vypadá to, že mu některé věci začínají docházet. Už nevidí domy, auta, zahrady, hezký nábytek, počítače. Všimnul si i něčeho jiného. Zvláštní. Po tolika měsících a letech (prázdných?) rozhovorů teď vidí něco, co nikdy neviděl a klade otázky, které nikdy nedával.

   Ale přišel úplně hotovej. Výměr od elektrikářů byl striktní: 360 tisíc dluhu a pokuty. Do měsíce zaplatit, jinak to dají policii. Likvidační částka. Nikdo jim neukázal žádný papír, jen jim řekli částky. Mají je v hrsti.


   Nedokáže pochopit, že mu nedáme ani korunu. Nejde mu to narozum. Co jsme za přátele? Jsme vůbec přátelé???!! Ani z církve mu nic nedali! Vůbec nic! Dokonce, když tam byl, tak se ho zeptali, jestli mají auto. NO JASNĚ, že mají auto. No tak ho mohou prodat a vybrat si, buď budou mít auto, nebo elektriku. Vybrali si auto.

    A desátky, jak jsme se o nich bavili? "Eště že jsem je nikdy neplatil! Ani korunu! To kdybych je platil, to by teprve viděli to čóro! To by si teda nedovolili! TO si jako myslí, že za ty desátky budou platit nájem a elektriku a nedají nic nám chudým? To snad není ani možný!" Taky jsem rád, že desátky neplatil. A taky jsem rád, že mu v církvi, do které patří, nic nedali. Je to dobře, že už mají za sebou tu zkušenost "spoléhání na peníze" u lidí a že už měli tu možnost vidět, jak jsou na tom lidi po peněžní "pomoci" o poznání hůže, než byli před takovou "pomocí".


   Nic to nemění na těžké Marianově situaci. Druhý den přijde, o poznání klidnější, můžeme si povídat. Nevím, co by Marian dělal, kdyby neměl Boha. Asi by to nevyšlo najevo. Tak nějak by se proflakoval životem a skončil neslavně, jako skoro každý okolo něj. Teď je to člověk na cestě. Čeká nás ještě dlouhá cesta, ale je to cesta dobrým směrem. Dobrá cesta.

   Tenhle článek píšu, abyste si vzpoměli. Když si na Mariana vzpomenete třeba po ránu, až budete mluvit s Bohem, budu rád.